Ano, je to tak. Dnes jsem mohl být opět spatřen.
A to u příležitosti přijímacích zkoušek na japanistiku.
Den to byl zajímavý, proto jsem si řekl, že by nebylo od věci to sepsat.
Takže, kde začít?
Oborové testy, co jsem dneska psal, jsou taková... novinka, co mě dost naštvala, abych to řekl slušně.
Zkrátka jsem se pět dní před přijímačkami dozvěděl, že potřebuji umět i hiraganu, katakanu, něco z historie a současnosti Japonska, všeobecné znalosti a tak dále. Tato skutečnost dokonce odradila i samotnou warrion, která vůbec nepřijela! Oborovky se jí kryly s jinými přijímačkami...
Takže přijela "jen" Hranolka.
Měli jsme mít sraz v devět hodin u schodů (později vysvětlím). Když jsem ale jel do Brna a viděl tu zácpu, bylo mi jasné, že to tak jednoduché nebude. A opravdu, nebylo. Plán se měnil tak rychle, že jsem to ani nestíhal registrovat. V 9:15 mi bylo jasné, že tu Hranolka do devíti nebude.
Plán se změnil na "nastoupíš k nám do auta a pojedeme tam". Čas ale plynul a tak jsem byl nucen vyrazit po svých.
Nevím, čím to bylo způsobeno, ale našel jsem to napoprvé a ani jsem moc nebloudil. A jaké to bylo překvapení, že jsme se s Hranolkou okamžitě poznali! Hned na uvítanou zaznělo "Říkal jsi, že budeš mít bílou mikinu, o tom nápisu jsi nemluvil." xD
A tak jsme se společně vydali na strastiplnou cestu obřím komplexem Stavební univerzity FAST. ^_^
Vyšlapali jsem cca 50 469 schodů a prošli asi padesát kilometrů chodeb, než jsme se teda snížili k tomu, že se někoho zeptáme. A?
Ten milý pán nás poslal zase zpátky. Takže znovu schody, chodby... A ejhle, my kolem té odbočky chodili.
U ní jsem poznal i Hranolčina taťuldu, hned na první pohled neuvěřitelně sympatický pán.
Po menším čekání u třídy nás vyhnali zase o kus dál, kde jsme teda už takříkajíc zakempili.
Posluchárna pro cca sto lidí, bylo nás tam asi dvacet. Sedli jsme si s Hranolkou do poslední řady přesně doprostřed. Deset metrů všemi směry od nás nikdo nebyl. Kdo by to řekl, že nás rozsadí?
Jako ve školce, když jsme po Danušce házel pastelky...
Po sérii zapeklitých otázek ze mě spadla většina napětí, takže jsme se mohli vydat do džungle města Brna.
Hranolce se nechtěla kupovat jízdenka a na černo se jí taky nechtělo, tak jsme holt šli.
Byli jsme na pizze (platil jsem pětikilem, slečna za oknem mi vrátila dvě papírové stokoruny, čtyři dvacetikoruny a zbytek v desetikorunách... Jistě vám došlo, kam tím mířím.
Z pětikila bylo desetikilo... ) a sotva jsme ji dojedli (btw - co do toho dávají, že je to tak ostrý?), už jsem stál frontu v MCdonaldu na něco, čím to spláchneme. Těch 60 stupňů, co tam bylo, odradilo i Hranolku a tak šla čekat ven.
Nepovedlo se jí po mně vystřelit obal od slámky k shaku, tak se mě aspoň pokusila hodit pod jedoucí tramvaj.
Na poslední chvíli se v ní ale projevilo svědomí a tak jsem jen málem přišel o ruku. Navíc, kdyby takto nabyla vůdcovského postavení v Chice, tak byste ji prý lynčovali, nebo co...
Ještě jsem zapomněl, že jsme po cestě potkali skupinu cca pětiletých lolitek, co na sobě měly cosplay dopravních policistů. Bylo jich tak patnáct... Samozřejmě jsme se nevyhnul poznámkám, takže jsem (opět) sklidil nařčení z pedofilie. Těším se, až jednou pochopíte, že to není pravda...
I já mám metr a tohle je přeci jen moc. No, to je fuk... Pokračuji.
Eh... Ono to je vlastně skoro celé.
Viděli jsme ještě holuby, co si zrovna předávali ptačí chřipku, a taky Cimrmana a jeho nerezové pánve.
Když jsme došli zpět ke škole, hledali jsme parkoviště, co jsme znali jen z vyprávění starších.
Stáli jsme sice někde úplně jinde, ale i tak mi Hranolka ukázala jejich auto, které jsem ale neviděl.
Ale je stříbrné... Oh, málem bych zapomněl. Jsem prý stromofil.
Jelikož jsem tuto úchylku ještě nikde nezaznamenal, můžu se prohlásit za objevitele nové úchylky. ^_^
Nechal jsem stromek stromkem (
) a vydali jsme se naproti mávající postavě na druhé straně chodníku.
To bylo zároveň naše sbohem. Ne, nikdo nezemřel, ale už jsme se jen rozloučili a každý jsme se vydali vlastní cestou.
Takže já do Podolí a Hranolka s taťkem do Prahy. "Cázli jedou domů", nebo jak to tvůj taťka říkal...
A ať mi tvůj taťka příště nevyká, Hranolko... Cítím se pak hrozně starej. Jako by nestačilo, že mě zdraví malé děti. xD
Tak tolik k přijímačkám...
Nyní ještě uvedu malý slovníček užitečných brněnských pojmů.
Až se budu zase někdy s někým scházet, určitě to přijde v hod.
Takže...
"Pod hodinama" znamená, že se sejdeme pod hodinama.
Je třeba se zeptat, které hodiny myslím, protože tu máme dvoje... Na Čáře a na Hlavasu. xD
"Pod schodama" je to stejné, tedy určení místa. "Schody" se nacházejí asi 200 m od Hlavního nádraží, hned za zastávkou 31 a 32. ^_^
"Pizza z Čáry" je tradiční pokrm Brňáků.
Ale nikdy jim nedávejte moc velký peníze, dostanete pět kilo drobných...
Jo a z jedné pizzy se nenajíte, ale ze dvou vám bude blbě.
Edit: omlouvám se mashirovi... Ano, i "nudle z Hlavasu" jsou tradiční jídlo Brňáků.
No, to je snad všechno... xD
Tak to byl můj den, kdy jsem poznal senpaiku vás všech, Hranolku. Doufám, že to pro ni nebyl moc šok a že jsem se kromě toho otevírání dveří choval alespoň částečně jako gentleman.
Btw - ty přijímačky nikdy nedám! xD Tak jen abyste si nemysleli, že si nějak dělám naděje.
Btw 2 - dále jsem byl upozorněn na to, že se nevyhnu návštěvě Hranolky a warrion u mě doma. Věděl jsem o tom dlouho, ale stále jsem doufal, že jde o jakýsi žert.
Ok, už se nesměju. Zato nakupuju zásoby. xD
